Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

 

 

 

Slovák vykradol stovky hrobov

28.11.2006 08:30
PRAHA - Keď ľudia spomínajú nad hrobmi svojich blízkych, netušia, že mnohé sú už vyrabované. V stovkách, možno až tisíckach z nich „pracoval“ Bratislavčan Ondrej Jajcaj (36). V rámci „výskumnej vedeckej činnosti“ vyberá v noci zlaté protézy, zuby aj celé čeľuste. Desať rokov takto plieni hroby v Česku, na Slovensku, v Rakúsku a Maďarsku. A stále pritom chodí po slobode!

 

Českému denníku Blesk sa dostala do rúk kniha, v ktorej sa priznáva k veciam, nad ktorými zostáva rozum stáť...

„Je neskoro večer, nachádzam sa v areáli viedenského centrálneho cintorína. Som tu ilegálne... V noci otváram staré hrobky a hľadám zlaté či opravované chrupy. Staré zubárske práce ma zaujímajú...“ píše Jajcaj vo svojej knihe, ktorú sám považuje za revolučnú.

Do prvej hrobky vošiel ako 14-ročný na Ondrejskom cintoríne v Bratislave. S kamarátmi hľadali zlato. No od polovice 90. rokov vraj už len vedecky skúma zubárske práce. Na konte má údajne mnoho slávnych mien, napr. hrobky skladateľov Johannesa Brahmsa a Johanna Straussa mladšieho. Vyberá si hrobky, kde je väčšia šanca na úspech. Továrnici, bankári, lekári...

Zneuctil údajne aj hrobku lekára Karlovej univerzity
reklama
Karla Pawlika v Klatovách. „Nasadil som si respirátor, navliekol rukavice a už som bol na dne... Rozbil som okienko na truhle... Som rád, že sa mi pred zlatokopmi podarilo zachrániť jeho chrup,“ píše Jajcaj.

Svoju zbierku má vraj starostlivo schovanú a v budúcnosti ju chce vystaviť v samostatnom múzeu... Čo však na jeho „vedeckú prácu“ hovoria tí najpovolanejší? „Nikdy som o niečom takom nepočul,“ komentuje hanobenie ľudských pozostatkov Josef Hájek zo Združenia pohrebníctva. „Kto bez povolenia otvorí hrob alebo hrobku s ľudskými pozostatkami, hrozia mu dva roky. Môže to však byť kvalifikované ako zaobchádzanie s ľudskými pozostatkami, a tam je pokuta až 50-tisíc,“ dodáva Hájek

 

 

Vykrádám hrobky pro dobrou věc

Muž, o kterém bude řeč, o sobě tvrdí, že je na útěku. Má zřejmě proč se bát zákona i lidského hněvu. Za necelých devatenáct let se třiatřicetiletému Ondreji Jajcajovi z Bratislavy podařilo vyloupit na pět set hrobek.

FotoPři této své »výzkumné činnosti« (jak s vážnou tváří tvrdí) se soustřeďoval na území někdejšího Rakousko-Uherska. »Pracoval« nejen ve svém rodném městě, ale i ve Vídni, Budapešti a Praze. Prý neexistuje hrobka významnějšího člověka té doby, kterou by neznal zevnitř. Neměl a nemá zábrany, o zpráchnivělých lidských ostatcích hovoří s rutinou, bez emocí. Stejně věcně v rozhovoru s reportéry Nedělního Blesku popisoval svoji metodu, to, jak do hrobek vnikal, jakým způsobem otevíral rakve a jak nakládal s tím, co nalezl.

 

FotoPrvní, co upoutá na Ondreji Jajcajovi, je jeho neobvyklá štíhlost a dlouhé, jakoby průsvitné a velmi citlivé prsty. Možná je to profesionální deformace. Člověk, který se protahuje úzkou štěrbinou pod odsunutou náhrobní deskou, hromotlukem být nemůže. I ta zvláštní délka prstů pomáhá při zkoumání obsahu otevřených rakví. To vše Ondrej při našem rozhovoru připustil. Možná proto, že o sobě takto hovořil vůbec poprvé, byl mimořádně otevřený.

 

 

Co se v mládí naučíš...

Do »své« první hrobky vlezl Ondrej Jajcaj ve čtrnácti letech. Kamarád Martin, syn známého slovenského herce E. R., mu dělal zeď. Bylo to na Ondrejském hřbitově v Bratislavě a účelem byla bohapustá krádež - kluci tak chtěli přijít k penězům. Zlatý prsten a několik zlatých korunek ze zubů přetavili a prodali cikánům postávajícím před jakousi výkupnou drahých kovů.

Foto"Tehdy jsem poprvé pocítil to tajemno a jakýsi náraz energie, který se skrýval v opuštěné hrobce," vzpomíná Ondrej. Rozhodl se, že nedefinovatelné »tabu«, které se váže k lidským ostatkům a místům, kde spočívají, pořádně prozkoumá. Jeho cesty do hrobek tak byly stále častější a zpočátku motivované výhradně touhou po zisku. "Asi jsem tímhle obdobím musel projít," krčí rameny Ondrej po výčitce, že vykrádání hrobek a faktické pohrdání lidskou pietou mu těžko získá sympatie kohokoliv. "Já to beru tak, že jsem svým způsobem vyzrával pro své budoucí zaměření. I když chápu, že ne všichni jsou ochotni tohle vysvětlení přijmout."

Nejprve si k vykradení vybíral hrobky bohatých Němců a Maďarů - tam obvykle byla dobrá kořist. Dodnes vzpomíná na briliantovou brož z bratislavského Evangelického hřbitova u Kozí brány. Šperk sňal z lebky ("byly tam ještě vlasy, ale ty jsem doma odstranil") manželky jakéhosi královského rádce, původem Maďara ("...kiraitancos bylo na obelisku napsáno," vybavuje si po chvíli vzpomínání). Další výjimečnou »trefou« bylo otevření hrobky továrníka Grünberga, majitele známé fabriky Kablovka. Jeho zlatý můstek ale byl poslední, který plameny autogenu přetavily do hrudky zlata za pár tisíc. "Tehdy mi už bylo jasné, že v zubařské práci, v protetice, ve zlatých zubech i můstcích je unikátní svědectví o své době i o mistrovství lidí, kteří to všechno uměli udělat."

Ondrej Jajcaj, snad přesycený tím, čeho se dopouštěl dosud, snad podvědomě toužící po ospravedlnění, se rozhodl shromažďovat »exponáty«. Zjistil totiž, že v naší zemi a vlastně ani nikde jinde v Evropě neexistuje solidní zubařské muzeum s ucelenými sbírkami. Rozhodl se, že jeho vzniku napomůže tím, že pro něj zajistí mnohasetkusový soubor zubařských prací, který nebude mít obdoby. Hrobky i rakve v nich od té doby otevíral s jasně stanoveným cílem, kterému od roku 1994 podřídil svůj život.

 

Archeolog amatér i noční hlídač hřbitova

FotoOndrej začal jako brigádník pomáhat při archeologických výzkumech ("garantuji vám, že dobrých sedm archeologů z deseti si přivlastňuje alespoň část toho, co najdou," tvrdí) a pak se nechal zaměstnat jako noční hlídač Ondrejského hřbitova. Toho, kde před lety poprvé otevřel hrobku ("od té doby vím, jak pracují hrobníci, a vím také, že nejméně osm z deseti z nich nebožtíky okrádá").

Další etapou bylo získání peněz na nového a finančně nesmírně náročného koníčka.

"Začal jsem objíždět pohraničí Československa a hledal jsem věci, které tam zakopali Němci před svým odsunem. Postupem doby jsem si vypracoval vlastní metodiku a byl jsem překvapivě úspěšný," dodává Ondrej Jajcaj. Hledal prý na místech někdejších usedlostí, kopal pod nejvyššími stromy v jejich sousedství, i pod kostelními lavicemi. "Začátkem devadesátých let jsem ve vyhořelém kostele v Neratově, nedaleko Bartošovic v Orlických horách, našel hotový poklad zlatých i stříbrných šperků, včetně masivního zlatého skřipce," pochlubil se.

S penězi za takto získané cennosti se Ondrej Jajcaj naplno vrhl do otevírání hrobek a rakví v nich. Stanovil si jen jednu hranici - rok 1925. Nikoho, kdo byl pohřben po tomto datu, z jeho posmrtného spánku nevyrušil...

 

Vídeň - Zentral Friedhof a jeho »panenské« hrobky

FotoÚstřední hřbitov ve Vídni zná Ondrej víc než dobře už dvanáct let. Velká část jeho »stomatologické sbírky« pochází právě odsud. "Na rozdíl od takových Olšan v Praze, kde je dobrých devadesát procent hrobek vykradených, bylo ve Vídni pořád hodně co k nalezení. I když ani tam už to není to, co bylo kdysi."

(Pozn. aut.: Vojtěch Grametbauer, ředitel Správy pražských hřbitovů pro Nedělní Blesk vyloučil, že by Olšany byly v tak žalostném stavu. "Za období od roku 1995, kdy jsem do své funkce nastoupil, ručím. To, co snad bylo předtím, jsem nijak ovlivnit nemohl a k nějaké kontrole nemáme důvod," zdůraznil.)

Prý opravdu unikátní kusy, klenoty mezi budoucími exponáty stomatologického muzea (k téhle myšlence se Ondrej Jajcaj v našem rozhovoru vrací každé dvě tři minuty) nalezl v »Judische Abteilungu«, židovském oddělení Ústředního hřbitova ve Vídni. "Židé patřili k těm bohatším a židovští zubaři měli odedávna vynikající pověst. To, co zanechali v ústních dutinách svých zemřelých souvěrců, patří k tomu nejlepšímu ve stomatologické praxi," vysvětluje Ondrej. Jedním dechem dodává, že už napsal »jistému rabínovi« a vysvětlil mu pohnutky, které ho vedou k »návštěvám« u zemřelých a je si jist, že nebude odsuzován.

"Každý soudný člověk přece musí pochopit, že já vlastně zachraňuji zuby slavných i obyčejných lidí před rozkradením a zničením. Nebýt mne, zmizel by důležitý klíč k pochopení historie," je přesvědčen Ondrej.

 

Co je moc, je moc.

Ale co s tím?

Techniku pronikání do hrobek Ondrej Jajcaj s postupem doby zdokonalil. »Pracuje« vždy v noci, hodinu vniknutí k zesnulým volí podle momentální situace. Ještě předtím se převlékne do gumového obleku (ideální je prý vyřazená protichemická armádní souprava, na vojně známá jako »atombordel«), nasadí si respirátor s membránou a natáhne silné rukavice, používané v laboratořích. Páčidlem na několika místech nadzdvihne náhrobní desku a vsune pod ni kovové válečky, totéž pak opakuje na protější straně desky. Ta pak klouže s vynaložením minimální námahy. Rakev vykradač otevírá v závislosti na jejím stáří - buď nůžkami na plech, nebo tlakem rukou či nohou. "Důležitá je dezinfekce," zdůrazňuje Ondrej, "tělesné ostatky nebožtíka v rakvi proto vždycky postříkám roztokem Sava, sprej nosím s sebou."

Zlaté zuby, zlaté můstky nebo jinou zubařskou práci bere Ondrej bez váhání, šperky nebo další drahocennosti prý nechává na místě. "Vím o hrobu jisté uherské šlechtičny, která má ve své rakvi naprosto neznámou partituru proslulého operního klasika. Zajistil jsem ji proti vlhkosti, a když budu potřebovat, vrátím se pro ni."

Naprosto neuvěřitelně zpočátku znělo Jajcajovo tvrzení, že se dostal do hrobek Johannesa Brahmse a Johanna Strausse mladšího ve Vídni a že si z nich odnesl chrupy obou těchto slavných mužů. Mělo k tomu dojít v říjnu 2001, poté, co se mu nepodařilo otevření hrobky českého cestovatele Emila Holuba ("jeho náhrobní deska je komplikovaně provedená, potřeboval bych ještě nějaká dřeva na její podložení, ale nebylo kde je vzít," vzpomíná Ondrej), bylo to »východisko z nouze«. V obou hrobkách je prý písemná zpráva o »návštěvě« a pachatel pořídil i dokumentaci. Ondrej Jajcaj tvrdí, že fotografie zaslal »vídeňským úřadům«. Výsledkem je žaloba, kterou na něho prý podala Straussova společnost v Rakousku.

Filozofie »sběratele exponátů« a člověka, který vší silou své osobnosti touží po vytvoření muzea stomatologie, je velmi svérázná. "Zrovna teď jsem v hraniční situaci, nebyl by problém zmizet, prostředky na to mám. Já ale chci vyvolat diskusi, chci lidem ukázat, kam směřuje dnešní konzumní společnost. Jaký je rozdíl mezi zuby pračlověka a chrupem lidí odevzdaných zemi v 18. a 19. století?" klade řečnickou otázku Ondrej. Rezolutně tvrdí, že svoji »mnohakilogramovou« sbírku zlaté zubařské práce je připraven veřejně odevzdat. Chce - rovněž veřejně - diskutovat o tom, co dělá. I s ohledem na zákony, se kterými zatím problémy neměl. "Jakékoliv žalobě proti mně by musela předcházet exhumace v konkrétních hrobkách. Kdo a proč by ji nařídil?" říká s notnou dávkou alibismu.

(Pozn. aut.: Podle Policejního prezídia v Praze a pražské ústředny Interpolu Ondrej Jajcaj neprochází databází ani trestaných, ani hledaných osob. Totéž Nedělnímu Blesku sdělil tiskový mluvčí Policejního prezídia Slovenské republiky pplk. Jaroslav Sahul.)

Posledním argumentem, který Ondrej uvedl na svoji obhajobu, je činnost archeologů v Egyptě. "Nedělají vlastně nic jiného než já," shrnul, "jen díky jim víme něco o faraónech a o životě v té době." Faktem ale je - nehledě na desítky dalších otázek, týkajících se nejen etiky a lidskosti Ondrejovy činnosti -, že před egyptology má několik tisíc let náskok...

Autor: Jindřich Řehořek (2. 2. 2003
 
 

 

Hrobníci: Hřbitovy si ohlídáme

Otevření hrobky, o kterou se nikdo nestará, trvalo přesně 9 minut a 20 vteřin

 

FotoJe skutečně možné nepozorovaně odkrýt hrobku, vlézt do ní a vynést její obsah? Jaká technika a kolik lidí je k podobné akci potřeba? Exkluzivně pro Nedělní Blesk proto svolil šéf Správy pražských hřbitovů Vojtěch Grametbauer k otevření jedné ze starých a už desetiletí nepoužívaných hrobek! Mohli jsme se podívat, jak se »to« vlastně dělá!

 

Před dvěma týdny jsme v Nedělním Blesku zveřejnili pozoruhodnou zpověď člověka, který - jak velmi plasticky a podrobně popsal - žije z toho, co mu poskytnou hrobky předků. Svěřil se rovněž, že vykrádání míst jejich posledního odpočinku nepokládá za nic neobvyklého. Zachraňuje tak před hrobníky, kteří by prý hrobky dříve nebo později sami vykradli, předměty neskonalé historické ceny. »Sbírá« především zlaté zubní protézy, můstky a jiné náhrady chrupu u nebožtíků a hodlá je umístit do muzea, které založí.

 

Pokud přijde, tak neodejde....

O hrobnících toho obyčejný člověk moc neví. Ale to, co se mezi nimi strhlo poté, co se Ondrej Jajcaj z Bratislavy přiznal ke svému »poslání«, (tj. k »záchraně« obsahu hrobek před údajně zlodějskými hrobníky) se v Čechách ještě nestalo. Vojtěch Grametbauer, ředitel Správy pražských hřbitovů poznamenal: "Ten člověk neví, co vlastně odstartoval. Urazil profesionální čest našich lidí, obvinil je z nejhoršího možného druhu hyenismu a já jen doufám, že už nikdy žádný hřbitov nenavštíví. Jinak dopadne velmi špatně. Naši chlapi by ho pak nejspíš předali policii."

Jajcajova metoda, díky které prý otevírá hrobky a vybírá jejich obsah, u profesionálních hrobníků narazila. "Lže. Jeden člověk nemůže sám odsunout náhrobní desku, ledaže by byl členem bandy, která se tím živí."

To si myslí i František Michalec a jeho kolega František Počta, hrobníci s dlouholetou stáží na pražských Olšanech. Právě oni nám ukázali, jak lze hrobku otevřít a co to všechno obnáší.

 

Mor, cholera i vozhřivka aneb čím hlouběji, tím hůř

FotoKaždý hrobník vám řekne, že k otevření hrobky potřebuje tzv. kopačku, povolení správy hřbitova. Většinou se týká nevyplacených pohřebních míst, o která se dlouhá léta nikdo nestará a jsou o ně jiní zájemci. Pak se hrobka otevře. Ovšem, komplikace při vstupu k dávno zesnulým jsou složitější, než si kdo dokáže představit...

"Tělo vyrábí i desítky let po skonu jedovaté plyny, Záleží to na podloží, kde rakev leží. Obecně platí, že v hrobce není kyslík, zhasne tam i cigareta. Čím hlubší je hrobka, tím horší situace," říká František Michalec, který je na Olšanských hřbitovech zaměstnán přes třicet let. "A pak, i když máme přesné zápisy v pohřebních matrikách, pořád existuje riziko, že velmi staří nebožtíci mohli skonat na mor, choleru, španělskou chřipku anebo na »obyčejnou« koňskou vozhřivku, která se na lidi přenáší. A ty bacily v zemi mohou pořád být, takový mor i 550 let."

Hrobník Michalec spolu s kolegou Počtou i inženýrem Vladimírem Slavíkem (to je vedoucí hřbitovní správy Olšan a dává při otevírání hrobky pozor na dodržení všech pravidel) mezitím pracují na jedné opuštěné hrobce. Poslední pohřeb v ní byl roku 1925 a od roku 1959 je »prošlá«, můžeme do ní nahlédnout. "Nejprve bychom ji nechali po otevření odvětrat, kvůli plynům, ale protože dolů k rakvím nepůjdeme," říká inženýr Slavík, "nemusíme se tím zdržovat." A pak začíná koncert pro páčidlo a dva chlapy, koncert, který se hned tak nevidí.

 

Osm metráků na válcích

František Michalec nejprve nasadí páčidlo, též »pajcr«, pod náhrobní desku. Je to otázkou několika málo vteřin. Pak musí stlačit železnou tyč směrem dolů a alespoň na chvilku udržet nářadí v této poloze. Tak, aby štěrbina mezi tělesem hrobky, zapuštěným do země a náhrobní deskou, kryjící celou stavbu seshora jako poklička, vydržela pár vteřin otevřená. Zmíněné vteřiny musí dalšímu hrobníkovi Počtovi stačit k tomu, aby do vzniklého otvoru vtlačil dřevěný klín. Úzká skulina dává na rozdíl od hrobníků vykradačům naději na celkové otevření hrobky a možná i na nález šperků nebo jiných cenností (zlatý chrup nevyjímaje), které nebožtík kdysi dostal s sebou na poslední cestu. Do škvíry široké ani ne centimetr vsune hrobník Počta dřevěný klín. Pod pajcr pak dá Michalec hranol ze dřeva a znovu desku přizvedne, Počta klín přistrčí, Michalec pajcr uvolní, znovu pod něj přidá další kus dřeva a nanovo ho o pár centimetrů nadzvedne. Tak pokračují oba muži asi pět minut, až je náhrobní deska o rozměrech zhruba 2,20 m x 0,90 m a váze odhadem 6-8 metráků asi pětadvacet centimetrů nad svým ložem. Pak pod ní strčí dřevěný válec, na konec, kam až to jde. Pak pajcr pracuje dál, přidává se další dřevěné »lešení« a posléze pod žulovou desku přijde i druhý dřevěný válec. Na nich na obou už náhrobní deska klouže ne sice jako po másle, ale tak, že vzniklým otvorem lze sešplhat do hrobky. Jsou v ní dvě rakve, jedna na druhé. A to je konec našeho pokusu, mrtvé rušit nebudeme....

"Tak vidíte," otírá si čelo hrobník Michalec poté, co uložil desku na původní místo. "Člověk, o kterém jste psali, tohle sám nedokáže. Gang vykradačů ano. Všichni hrobníci, co v Čechách znám, půjdou proti nim, jen ať se někde ukáží..."

Autor: František Prachař (16. 2. 2003)
 
 
 
 
 
Vybral som chrup aj skladateľovi Johannovi Straussovi,“ tvrdí muž, ktorý sa skrýva pred políciou

Patrilo by sa hneď na začiatku upozorniť, že nasledujúcu reportáž by mali preskočiť ľudia so slabšími žalúdkami. Až príliš sa podobá na desivý horor, ktorého hlavným aktérom je Ondrej Jajcaj. Do prvého hrobu sa vlámal ešte ako štrnásťročný chlapec. Na jednom z bratislavských cintorínov sa mu podarilo dostať k truhle s mŕtvolou ženy. Na nohách mal obuté ťažké kanady. Skákal nimi po veku rakvy, až kým nepovolilo. Zápach čpavku z rozkladajúceho sa tela ho vyhnal na vzduch, no neprekvapil. Už vtedy mal preštudovanú knihu súdneho lekárstva. Keď sa znovu vsunul do hrobky, prehľadal kostru, či nemá pri sebe nejakú cennosť. Na prostredníku objavil prsteň. Nemohol ho stiahnuť, žena mala ruky zaklinené ako pri modlitbe. Ondrej nelenil, vzal konár a ruky oddelil od tela. Ako previsnuté klobásy ich niesol ukázať kamarátovi strážiacemu miesto činu. Cestou mu ruky viackrát skĺzli z vetvy na zem, prsteň sa mu však nakoniec podarilo stiahnuť.

„Nikdy som nepokladal mŕtvoly za niečo odporné. Ide o zvyk. Keď pitvete odmalička kurčatá, tak vám to príde normálne,“ s pokojom Angličana vyhlási

O. Jajcaj. Bratislavský cintorín odštartoval „kariéru“ profesionálneho vykrádača hrobov. Praobyčajnú zlodejinu neskôr podľa svojich slov povýšil na ušľachtilé poslanie. Jeho výsledky chce totiž odovzdať ako dar ľudstvu.

Drahocenné zuby: Ondrej Jajcaj si s nami dohodol stretnutie v štýle dobre vycvičeného agenta tajných služieb. Kládol nám na srdce, aby sme si odpustili „hrdinské policajné akcie“. Mali sme zájsť autom do zapadnutej dedinky na južnom Slovensku. Pred príchodom do nej sa v mobile ozval hlas, ktorý nás navigoval do obce o niekoľko kilometrov ďalej. Tam nás očakávala tajomná pôvabná Jajcajova spoločníčka Jana. V závese za jej autom sme po hrboľatom teréne smerovali na samotu, do ktorej ešte nedorazil ani mobilový signál. Náš hostiteľ neveril, že nemáme v pätách zelené uniformy. Odbehol na kopec, aby sa vysielačkou spojil so známym, ktorý ďalekohľadom sledoval okolie. Uspokojil sa až po zistení, že sľub sme dodržali.

Konečne môže ukázať svoju pýchu – zbierku zubov! Chrupy bral nebožtíkom počas svojich nočných výprav do záhrobia. Má ich desiatky. Nie je však žiaden hlupák, aby ich schovával na samote, ktorá mu poskytuje azyl. Musíme byť trpezliví poriadne dlhý čas, kým ich povyberá zo vzdialených skrýš. Pre bežného človeka s nepochopiteľným nadšením vyťahuje na stôl jednu sánku za druhou. Zuby dôležitej bratislavskej rodáčky, ostatky slávneho nemeckého továrnika, židovské zuby, ktoré osádzal nie dentista, ale zlatník. Obsahom ďalšej polepenej škatuľky sú čeľuste „významných európskych ľudí“. Ich vlastník sa ich priezviskám úzkostlivo vyhýba. Okrem dvoch, ktoré sú pre neho najväčšími esami a zároveň zavŕšením jeho zbierky: autor valčíka Na krásnom modrom Dunaji Johann Strauss mladší a nemenej legendárny skladateľ Johannes Brahms. Ondrej Jajcaj vysvetľuje, prečo je totožnosť ostatných tabu: „Mohol by som strhnúť lavínu nenávisti. Stačí mi súdny proces so Straussovou rodinou. Dozvedel som sa, že na mňa nasadili súkromného detektíva. Brahms, našťastie, nemá potomkov.“

Strážnik na cintoríne: Samozvaný bádateľ prežil detstvo v Bratislave v dobre situovanej maďarsko-nemeckej rodine. Nezabúda zdôrazniť, že jeho matka sa v tridsiatych rokoch minulého storočia vozila na mercedese a bola to práve ona, kto v ňom vyvolal túžbu po záhadách. „Po vojne odsúvali bratislavských Nemcov. Tí zakopávali svoje majetky do hrobiek. Netušili, že sa už nevrátia. Aj istá naša rodina zobrala do auta švajčiarske franky, zlato, bronzové plastiky, olejomaľby a všetko spustila do hrobky na Martinskom cintoríne. Môjho otca zavreli do basy ako politického väzňa. Mama už nemala prepych, na ktorý bola zvyknutá. V pätnástich rokoch som prenikol do hrobky. Olejomaľby už boli zničené, ale ostatné veci sme ilegálne dostávali za hranice. Mali sme trochu peňazí,“ vracia sa O. Jajcaj do minulosti.

Priznáva, že nebol žiaden anjel. Škola mu príliš nevoňala. Zapadol do punkerskej partie, vykrádali obchody ako na bežiacom páse. No len otrlý zlodej sa nezastaví ani pred bránou cintorína. Osemnásťročný Ondrej zašiel ešte ďalej a zamestnal sa ako nočný vartáš na bratislavskom Ondrejskom cintoríne.

Z capa sa však záhradník nestal. Hoci sa pustil do čítania svetovej literatúry, hlavným zdrojom inšpirácie sa mu stali hrobári. „Keď ťa so zlatom nechytia hneď, nechytia ťa nikdy. Kde nie je žalobca, nie je sudca a do basy sa nedostaneš,“ hustili do neho. „V roku 1990 som začal zuby odkladať. Tá myšlienka mi napadla ešte ako dieťaťu, no vtedy nebola dosť zrelá. Lekári však o ne neprejavili veľký záujem, a tak som ich znovu predal ako zlato do štátnej skúšobne drahých kovov,“ rozpráva bývalý vykrádač hrobov. Bývalý preto, lebo vraj poslednú korisť získal pred desiatimi rokmi. Až na jednu výnimku.

Bezzubý kráľ valčíkov: Dvadsiateho októbra minulého roku sa rozhodol ukončiť svoje „dielo“ excelentným kúskom. Večer zaparkoval auto pri viedenskom Feuerhalle – krematóriu. Nenápadne sa presunul na centrálny cintorín, kde odpočívajú v pokoji majstri svojej epochy. Nezvaný návštevník si na seba ako zvyčajne navliekol vojenskú gumenú kombinézu a natiahol sterilné rukavice. S úderom polnočných zvonov stál pred hrobkou cestovateľa Emila Holuba. Hoci roky praxe ho vycvičili v technickej zručnosti, ako zdolať bariéry ťažkých platní, tu musí kapitulovať. Na rade je však Strauss a Brahms.

V silnom daždi sa dostal pod poklopy. Odobral aj chrup manželky kráľa valčíkov. Kvôli dokumentácii odfotografuje interiéry hrobiek a na truhlách zanechá listy ako dôkazy svojej prítomnosti. Nemá pochybnosti. Iba presvedčenie: „Necháme to zlodejom a hrobárom? Len v Bratislave polovicu hrobiek vykradli, aby si za zlato kúpili fľašku. V tom mojom prípade účel svätí prostriedky.“ Zbierku teda zavŕšil. Nachádza sa v nej rozsiahla kolekcia zubných protéz, plomb, chrupov a sánok z 19. a 20. storočia. „Nie som megaloman,“ presvedčuje nás jej majiteľ.

Bez orgazmu: Záhadná Jana pripravuje na ohnisku pred chalupou skromnú večeru. So svojím priateľom sa zoznámila tak, že si ho stopla. Dôveruje mu. „Videli ste všetky tie zuby. Ak si ich vymyslel, tak odkiaľ ich zobral?“ odpovedá protiotázkou na naše vyzvedanie absolventka umeleckej školy. O pár dní by ste už márne hľadali miesto ich dočasného pobytu. Zatiaľ však Ondrej sedí vo svojom karavane, ktorého steny oblepil fotografiami – ako inak – zubov. Na stolíku má položenú lebku, knihy s medicínskou tematikou, detailné mapy pohrebísk. Vedľa prívesu stojí zaparkované priestranné audi bez štátnej poznávacej značky, súce akurát do šrotu. Ale aj toto auto mu poslúži ako miesto na prespanie. Vozí v ňom detektor kovov. Nekutrával sa len na chmúrnych miestach. Na slovenských hradoch hľadal poklady.

Kto je vlastne tridsaťtriročný Ondrej Jajcaj? Nepochopený génius, bláznivý mystifikátor, kriminálnik, zvrátený živel alebo nešťastník, ktorý patrí do opatery psychiatrov? Má prenikavý pohľad, ktorý sprevádza takmer charizmatickým zaujatím pre svoje poslanie. Nepôsobí dojmom blázna. Rád si zafilozofuje: „Život je záhada. Keď sa večer pozrieme na hviezdy, hoci máme tisíc teórií, nevieme, kto sme. Sme na lopte, čo sa točí vo vesmíre a my po nej beháme.“ Nepokladá sa za duševne chorého: „Necítim vzrušenie ani neprežívam žiaden orgazmus, keď prechádzam okolo cintorína. Naopak, pre mňa je cintorín miestom plným zelene a pokoja.“

Nikoho nezabil: Ondrej Jajcaj si nepripúšťa iné myšlienky než tie ušľachtilé. Jeho posolstvom je zbierka obrovskej hodnoty. Tvrdí, že istí zberatelia spoza západných hraníc mu ponúkali až 750-tisíc dolárov. Nechce ju speňažiť, jedinou alternatívou je darovanie. „Ako môžem predať Straussove zuby?“ rozhorčuje sa. „Veď to by som nemal žiadne spoločenské cítenie! Mohol by som sa zmamonárčiť a skončiť vo vile s bazénom. Lenže ja chcem niečo vykonať pre vedu. Prečo by sa ľudia radi nepozreli na to, ako sa opravovali zuby pred sto, stopäťdesiatimi rokmi? Vo svete sú múzeá takého typu úplne bežné. V Amerike napríklad vystavujú chrup Georgea Washingtona. My Slováci nie sme o nič horší. Čo sa máme pozerať iba na bryndzu?“

Svojrázny výskumník si je vedomý rizika policajného stíhania po priznaní svojej činnosti. Na porušovanie zákonov má v rukáve hneď niekoľko poľahčujúcich okolnosti: „Zbierku odovzdám verejnosti. Zubné protézy sú veľmi cenné, a keď človek začne nejakú vec, mal by ju dotiahnuť do konca. História zubného lekárstva nie je zmapovaná. Zachoval som niečo, čo by podľahlo skaze alebo nenávratne zmizlo v nejakom zlatníctve ako zlomkové zlato.“

Chýba už len erudovaný odborník, ktorý by dokázal, že jeho zbierka nie je bezcenná. Lenže aj v tom je háčik. „Nechcem urážať vedeckých pracovníkov, ale sú dosť sterilní. Väčšinou sedia, mudrujú na katedrách a do hrobu nepolezú,“ vysvetľuje O. Jajcaj. Trápi ho len jedno – aby sa jeho dar nedostal skôr do rúk policajtom. Zo znesvätenia pietnych miest si ťažkú hlavu nerobí: „My ľudia sa príliš stotožňujeme s telom. Telo však niečo oživuje, v človeku je niečo vyššie. Telo je len prostriedok. Nežite v stredoveku. Neupriamujte sa na telo,“ vyzýva a jedným dychom dodáva: „Ja som nikoho nezabil ani nezbil.“ Má pravdu. Až na maličkosť: bral, čo mu nepatrí.

 

 

Vykradl stovky hrobek: Kvůli zubům!

Takové zvěrstvo! Když nedávno mířila většina národa na Dušičky vzpomínat nad hroby svých blízkých, netušili, že mnohé z hrobek jsou už dávno vyrabované.

 

Ve stovkách, možná už tisících z nich v noci "pracoval" Slovák Ondrej Jajcaj (36) z Bratislavy. V rámci "výzkumné vědecké činnosti" vybíral zlaté protézy, jednotlivé zuby i celé čelisti. Jeho akce už deset let zažívají hřbitovy v Česku, na Slovensku, v Rakousku a Maďarsku. Pořád ale zcela nepochopitelně běhá na svobodě! Blesku se dostala do rukou kniha, ve které se přiznává k věcem, nad kterými zůstává normálnímu člověku rozum stát...

 

"Je pozdní hodina, nacházím se v areálu vídeňského centrálního hřbitova. Samozřejmě jsem tu ilegálně. ...v noci otvírám staré hrobky a šahám nebožtíkům na jejich zlaté, ale i jinak opravované chrupy. Staré zubařské práce mě zajímají...," píše Jajcaj podle něj v revoluční knížce. Jak sám už v úvodu šokujícího přiznání říká, kniha by byla zajímavým čtením pro psychiatry.

 

"Pracuje už deset let"

 

Více než deset let! To je doba, po kterou se Jajcaj věnuje "hrobkovému výzkumu". Do první hrobky vlezl ve čtrnácti na Ondrejském hřbitově v Bratislavě, chtěli s kamarádem zpeněžit zlato!

 

Od poloviny 90. let ale prý Jajcaj už jen vědecky zkoumá zubařské práce. Těžko tomu věřit... Na kontě má údajně mnoho slavných jmen, třeba i hrobky Johannese Brahmse a Johanna Strausse mladšího.

 

Důležitý je výběr

 

Vytipovává si hrobky, kde má šanci uspět. Továrníci, bankéři, lékaři... "Vybral" údajně prý třeba i hrobku lékaře Karlovy univerzity Karla Pawlika v Klatovech. "Nasadil jsem si respirátor, navlékl rukavice a už jsem byl na dně... rozbil jsem okýnko v rakvi... jsem rád, že se mi před zlatokopy podařilo zachránit jeho chrup," píše Jajcaj. A jak nakládá se svou kolekcí? Celou zubní sbírku, kterou má prý pečlivě poukrývanou, chce v budoucnu vystavit, nejlépe v samostatném muzeu...

 

Patří do vězení

 

Co však na jeho "vědeckou práci" říkají lidé nejpovolanější? "Nikdy jsem o něčem třeba jen podobném takovému otevírání hrobů ani neslyšel," komentuje hanobení lidských ostatků Josef Hájek ze Sdružení pohřebnictví. "Ještě se k tomu přizná. Přitom porušuje i zákon. Kdo bez povolení otevře hrob nebo hrobku s lidskými ostatky, hrozí mu až dva roky. Může to být ale převedeno také do přestupků za zacházení s lidskými ostatky a tam hrozí pokuta až padesát tisíc," dodává Hájek.

 

Jajcaj podle všeho navštívil desítky hřbitovů. V knize tvrdí, že při nočních akcích zjistil, že většina hrobek už je "vybraná". Například i ty na pražských Olšanech. "Neprokázalo se, že by to byla pravda. Ani postupy na otevření hrobek, kterými se chlubil. Ale samozřejmě ruku do ohně za to nedám," říká šéf Olšanských hřbitovů Vladimír Slavík.

 

 


 

Kterými hřbitovy se chlubí:

 

V ČR

Praha - Olšany

Benešově nad Ploučnicí - severní Čechy

Plzeň - západní Čechy

Klatovy - západní Čechy

Jemnice

Poděbrady

Lipník nad Bečvou

 

Na Slovensku

Bratislava - například Ondrejský hřbitov

Malužina u Liptovského Hrádku

Bytča

Autor: Ondřej Hodálik (28. 11. 2006)