Příběh šlechtického rodu Šporků se tak trochu vymyká předchozím dílům našeho seriálu. Kosterní ostatky nejsou klasickým exponátem, v muzeu se ocitly téměř náhodou, a dopadne-li vše dobře, zase se časem vrátí do klidu své rodinné hrobky.

Roku 1717 ji vystavěl nejznámější ze Šporků, hrabě František Antonín. Pod kostelem v Kuksu postupně uložil ostatky svých rodičů. Do roku 1933, kdy Šporkové vymřeli po meči, bylo do krypty uloženo dvacet rakví.

Když v roce 1991 hrobku zkoumal Ústav památkové péče v Pardubicích, ukázalo se, že do podzemí zatéká voda. Během rozličných stavebních úprav se navíc porušily stávající klimatické podmínky a umělecky a historicky cenné rakve napadl cínový mor. Bylo nutné odborné restaurování. Kam ale s ostatky?

"Byli jsme přizváni, abychom asistovali vyjmutí ostatků, zakonzervovali je a po dobu restaurování rakví je uložili ve svých depozitářích," řekl iDNES.cz Petr Velemínský z antropologického oddělení Národního muzea. "Cílem výzkumu bylo získat informace o fyzické podobě a zdravotním stavu zde pochovaných příslušníků rodu Šporků resp. Sweérts-Šporků a v některých případech se pokusit i ověřit, zda skutečně patří označeným osobám," doplnil.

Po otevření rakví se badatelům naskytl zajímavý pohled. Asi polovina z nich byla v dobrém stavu, proto ostatky nebylo nutné z nich vyzvedávat. Antropologové je proto jen zdokumentovali, odebrali z nich vzorky k dalšímu zkoumání a opět uložili. To byl i případ zakladatele hrobky Františka Antonína a jeho dcery Marie Eleonory, stejně jako několika dalších.

Druhá polovina rakví byla však v natolik špatném stavu, že potřebovaly odborný zásah. V laboratoři Národního muzea se tak posléze ocitlo deset koster.

Národní kulturní památka Kuks. Šlechtické lázeňské sídlo s barokním špitálem z roku 1692. Vybudoval jej František Antonín Špork, stejně jako zámek, hostinské budovy, lázeňské kaskády, kapli, divadlo, správní dům či závodiště. Pod kostelem Nejsvětější Trojice dokončil roku 1717 rodinnou hrobku.

Ze sedláka generálem a šlechticem
Jeden z nejzajímavějších Šporků, kterými se antropologové zabývali, byl generál Jan Špork (1595?-1679), vůbec nejstarší v Kuksu pohřbený potomek rodu. Narodil se ještě jako sedlák a teprve za své úspěchy v armádě byl povýšen do šlechtického stavu. Jako účastník mnoha bitev utrpěl řadu zranění, která jsou na kostech patrná.

Když byla jeho poškozená rakev v roce 1992 otevřena, tělo leželo na zádech s rukama sepnutýma v klíně. Generál měl na sobě dlouhý sametový hnědý plášť, na hlavě hnědou pokrývku a na nohou pevné pletené punčochy a černé kožené boty.

Ačkoli bylo tělo původně mumifikováno, měkké části už byly většinou zetlelé. V posmrtně rozříznuté lebce badatelé nalezli výplň z bylinek, stejně tak i v břiše mrtvoly.

Ze zkoumání kostry antropologové usoudili, že na zdravotním stavu zakladatele rodu se nejspíše podepsala nelehká práce sedláka, neméně náročná jízda na koni i ještě náročnější povinnosti v armádě. Na lebce je vidět pozůstatek nejspíše sečného zranění obličeje, které utrpěl v jedné z bitev.

V roce 1997 byl výzkum generálovy kostry ukončen. "Jan Špork se už vrátil do restaurované rakve, je v Kuksu," řekl iDNES.cz Velemínský. Dalších devět koster je stále uloženo v Národním muzeu.

Rekonstrukce rakví nebyla úspěšná, restaurátor navíc během prací zemřel, takže mrtvým je paradoxně lépe v kartonových krabicích, kde jsou zabaleni v hedvábném papíře. Do své hrobky nespěchají. "Máme je v hlavní budově Muzea a v depozitáři v Horních Počernicích. Nevadí nám to, pořád se na tom dá něco zkoumat," řekla antropoložka Miluše Dobisíková.

Lebka matky na nočním stolku
Podobným výzkumem jako tělo generála Jana Šporka prošla i lebka jeho manželky. V Kuksu je uložena ve speciální schránce. Eleonora Kateřina von Fineck se narodila roku 1639 v Meklenbursku. Původně luteránka konvertovala kvůli sňatku ke katolické víře. Zemřela 2. září 1674 ve Francii, když doprovázela manžela při válečném tažení. Tam byla též pochována.

Skříňka s lebkou Marie Eleonory Kateřiny Šporkové (1640-1674?)

Až po roce 1680 si její syn František Antonín lebku přivezl do Čech. Několik let ji měl uloženou v ložnici svého pražského paláce, později ji v prosklené skříňce uložil do rodinné hrobky, kterou vybudoval. Lebka je dodnes dobře zachovalá. Její autenticitu prokázalo několik různých metod.

Na lebce Barbary von Rothkirch (1810-1876) je podle Dobisíkové zase dodnes patrný následek nádorového onemocnění, které část čelisti zcela spotřebovalo. Podrobnou dokumentací prošly i kostry dalších Šporků, podívat se na ně můžete ve fotogalerii.

Celina Paulina Sweertz-Špork (1832-1914)

Oba badatelé si výzkum pochvalují. "Kostry, u kterých jsou známy demografické či chorobopisné údaje, jsou pro antropologii minulých populací velmi cenné," řekla iDNES.cz Dobisíková. "Z metodického hlediska, s ohledem na počet a zachovalost pozůstatků, to byl unikátní výzkum," doplnil ji Velemínský. Podle něj u nás podobným způsobem proběhl v posledních desetiletích jen výzkum ostatků rodiny Ditrichštejnů.

Současně shodně přiznávají, že metodika i technika je dnes mnohem dál, než v polovině 90. let, kdy projekt běžel. Přesto jsou za příležitost kostry studovat vděční. "Mohli jsme tak ověřit i skutečnou výpovědní hodnotu některých běžně užívaných metod," vysvětlil Velemínský.

Výzkum tak přinesl informace o fyzickém vzhledu pochovaných a o některých onemocněních či zraněních, které za života prodělali. Doplnil či upřesnil tak dobové písemné záznamy o šlechtické rodině. Potvrdil také autenticitu z Francie přivezené lebky matky Františka Antonína Šporka, zakladatele Kuksu. "S biologickou příbuzností Šporků plně koresponduje i míra morfologické podobnosti – shoda ve výskytu populačně vzácnějších morfologických znaků," vysvětlil Velemínský.

Badatelé shrnuli výsledky své práce do několika publikací v odborných časopisech. Na výzkumu se vedle antropologů podíleli lékaři, chemici, historici či knihovníci. Na knihu o rodině Šporků, která se plánovala, však zatím nedošlo.

Od té doby se na kostry tak trochu pozapomnělo, nikdo se po nich neshání. I po více než patnácti letech tak odpočívají v archivních krabicích s výpůjčními čísly. A jak to tak vypadá, ještě nějaký čas odpočívat budou.

Text: Adam B. Bartoš  Grafika/foto: David Votruba